Bohatí v tom jedou sami
Bohatí nemají problémy, protože jsou bohatý, a pokud jo, tak ať si pomůžou sami... - přečetla jsem si v lidové diskusi k článku o osobní krizi jakési světové celebrity. Nemůžu přiznat, že mám problémy, že přemýšlím o smyslu toho, co dělám, jak bych vypadal - řekl mi jeden můj docela movitý známý.
Vzpomněla jsem si na workshop o Krizi prožívání, který jsem absolvovala V Londýně. Byl určen koučům ale i potenciálním klientům, právě těm nabízel koučink jako cestu k obnovení životní harmonie. Pocity této specifické skupiny klientů byly definovány jako Krize z úspěchu. Vysvětlení je jednoduché. Už dlouhá desetiletí je totiž Euroamerická kultura orientovaná na úspěch, smysl je být bohatý, mít vliv, dokázat to. Jenže mnozí z těch, kdo to dokázali, dnes nejsou spokojeni, o budoucnosti mluví s pochybnostmi a bez velkého nadšení. Můj známý to popsal takto: „... je mi čtyřicet, vybudoval jsem úspěšnou firmu, mám všechno, ale šťastný se necítím. Tohle přece nemůže být všechno, co mi život nabízí - jsem takový prázdný“.
Uvědomila jsem si, že situace v České kotlině odpovídá situaci v Evropě i v Americe a v něčem je možná trošku horší. Jsme nejateističtějším státem Evropy, tudíž řada tradičních hodnot včetně pokory a víry v cosi nad námi nám na pomoc nepřichází. A pak je tu i obrovský náraz času po revoluci na dobu před ní. Západní Evropa i Amerika měly svůj čas na pomalý a přirozený vývoj, v Čechách se ale změna odehrála takřka přes noc. Doba prakticky nulových možností a nudné stability let komunismu byla vystřídána dobou obrovských změn a tím i možností. A ti kdo je využili, stvořili úspěch. Vybudovali firmy, dosáhli vysokých manažerských postů, vydělali peníze a dnes by měli být šťastni. Někteří ale nejsou. Vyzkoušeli různé způsoby, jak se radovat. Sami dávají na seznam - drahé hračky, další byznysy, utrácení v kasinech, zkušenosti s drogami, exotická dobrodružství, nové rodiny. Někteří se tímhle způsobem zabaví, jiní ale cítí, že nefungují ani v nových vztazích, byznysy budují rutinně a bez předchozí radosti a otázka - co je teda špatně - je čím dál naléhavější a co hůř, odpovědi člověk sám nachází jen stěží.
Doba, která obdivuje úspěch, je i dobou obviňování. Cestou k dosažení úspěchu je soutěž. Vítězí ten lepší. Kde nejsou výsledky, hledá se viník. Přichází obviňování v práci, obviňování ve vtazích, sebeobviňování. Nespokojenost ve vztazích vyvolá otázku - kdo za to může - téměř okamžitě. A odpovědi jsou si podobné. Muži hledají viníka většinou mimo sebe, ženy spíš sklouznou do sebeobvinění nebo alespoň sebepochybností.
Nastane moment, kdy otázky víří v hlavě a každou zdánlivě rozumnou odpověď zabije vnitřní hlas. Umíme si zdůvodnit nechuť, přivolat pochybnosti, zadusit poslední zbytek energie. A pomoc? Úspěšný přece pomoc nepotřebuje. Nesvěří se kamarádovi, přítelkyni, není případem pro psychologa.
Právě západní společnost, která prezentováním svých hodnot má krizi prožívání částečně na svědomí, nabídla řešení. Koučink - metoda původně používaná ke zvýšení potenciálu a orientovaná na výkon dnes pomáhá k znovunalezení životní rovnováhy a osobnímu růstu. Řada workshopů, článků, knih i soukromých prezentací způsobila, že koučink na západě za posledních 20 let zdomácněl. Právě úspěšní lidé, kteří řídí svůj osud sami, pochopili, že kouč je partner, který jen hlídá, aby svůj cíl nepustili ze zřetele a došli k němu tou nejkratší cestou s největším možným efektem. Jsou zvyklí tvrdě pracovat a životní – osobní koučink jim dává možnost udělat něco pro tu část sebe sama, kterou až dosud zanedbávali.
Doufám, že názor z lidové diskuse stejně jako obava, že řešit vlastní pocity je vlastně slabost jsou jen ojedinělé názory. V opačném případě by to znamenalo, že jsme zas dvacet let za světem, a to by byla škoda. I v Česku je řada profesionálních koučů, jen to téma je pro širokou veřejnost pořád ještě trochu v mlze.
